SK Olešná Palkovice 1931-48

Okresní města Místek a Frýdek* hrála za Rakouska-Uherska a první republiky v životě Palkovic významnou roli. Velká většina obyvatel v první polovině 20. století se už neživila jenom zemědělstvím, malí vlastnící půdy a bezzemci hledali obživu ve městě se vznikajícími továrnami. Vedle toho, především v českém Místku, vznikaly během 19. století české školy a spolky. V roce 1887 je v Místku ustanoven Sokol, který jako první v okolí prosazuje tělovýchovné ideje založené na myšlence sportem ke zdraví a tělesné zdatnosti národa. V Palkovicích je Sokol založen v roce 1911 Aloisem Zlým. Vedle Sokola existovaly v obci i další tělovýchovné spolky jako katolický Orel nebo socialistická Dělnická tělocvičná jednota (DTJ).

Všechny tyto organizace, spolu s vlivným Místkem, byly podhoubím, ze kterého vznikl na jaře 1931 nápad několika kluků z Palkovic věnovat se aktivně fotbalu. Bylo přirozené, že parta vesnických nadšenců podlehla kouzlu tehdy módnímu sportu, jakým byl football,** podobně jako je tomu dnes u oblíbených adrenalinových sportů či florbalu.

Nejvíce inspirovaly začínající fotbalisty fotbalové kluby vzniklé v Místku a Frýdku: Sportverein Friedek, Čechie Místek, Sportverein Mistek, SK Karlova Huť (dnes Válcovny plechu Frýdek-Místek) a SK Ostravice Frýdek (později Slezan Frýdek-Místek). Hlavní iniciátory vzniku klubu byli hoši, kteří již za nějaký fotbalový klub hráli. Tak např. Alois Morys hrál za dorost SK Ostravice Frýdek, Dušan Jurenka hrál v Příboře, Jindřich Juřena ve Fryčovicích, Cyril Kapsa, Ludvík Paluzga a Jan Vrubel ve Zlíně. K nim se potom přidali čtyři bratří Bílkové, jež se přistěhovali do obce z Kunčiček u Bašky.

Kopaná tehdy nebyla vůbec podporována existujícími tělovýchovnými spolky, jakými byl Sokol, Orel či DTJ a na školách byla zakázána. Odpůrci z řad sokolů a učitelů argumentovali hrubostí a krutostí hry. Dávali přednost bezkontaktním tělesným cvičením.

Z tohoto důvodu nenašli kluci dychtící po fotbale oporu v žádném spolku v Palkovicích. A tak úplně „z ničeho“ v červnu 1931 na sokolském cvičišti Bařina vznikl podnázvem SK Olešná Palkovice samostatný fotbalový sportovní klub. Prvními členy výboru byli: Morys Alois předseda, Paluzga Ludvík jednatel, Chlebek František pokladník, a další členové Kula Jaroslav a Prokop Ladislav. Jelikož nikdo z nich nedosáhl plnoletosti, tj. tehdy 21 let, byl požádán tehdejší náčelník DTJ Jan Halenka z horního konce, aby je zastupoval ve věcech klubu před úřady.

Po několika počátečních trénincích byl začátkem července 1931 dojednán první zápas proti Frýdlantu. Tehdejší sestavu tvořili: Jurenka D. – Morys Al., Bílek Al., Juřena J., Kapsa C., Paluzga Lud., Bílek P., Bílek Št., Velička Fr., Ondračka Vít., Vrubel J. a Růžička Oldř.. Frýdlant měl na rozdíl od hráčů SK Olešná lepší zázemí a pravidelně trénoval, a proto se nemůžeme pozastavovat nad konečným skóre 11:0 pro Frýdlant.

 Výsledek prvního zápasu hráče neodradil a hned za týden se uskutečnil další zápas ve Frenštátu pod Rad., kde znovu prohráli, tentokrát 6:0. Třetí zápas během krátkého období sehráli v Kunčičkách u Bašky s již nerozhodným výsledkem 3:3. K dalšímu zápasu ve Starém Městě nastoupili v nových modrobílých dresech a uhráli opět remízu 4:4. Prvního kýženého vítězství se dočkali na Ostravici, kde domácí porazili v poměru 2:1, dvěma brankami Aloisem Moryse.

V roce 1931 sehráli ještě další zápasy: doma s SK Mniší 4:3 a SK Janovice 6:1 a venku 2:2, SK Nová Bělá 6:4, Zelinkovice 6:0, SK Sparta Dobrá 1:3, Metylovice 9:1, Staré Město 4:3 a SK Baška 2:1.    

Roku 1932 tým posílili dva další dobří fotbalisté z Místku. Jeden z nich Zahnuš Martina dostal místo v krejčovské dílně p. Bílka v Palkovicích. O jeho dovednostech hovoří i to, že už v roce 1933 přestupuje do klubu SK Kopřivnice. Druhou posilou byl Růžička Josef, klempíř z Místku. První dva zápasy roku 1932 s SK Staříč a SK Fryčovice skončili shodně 8:0 pro Palkovice.

Následně v roce 1933 bylo mužstvo posíleno dvěma vojáky, Vobořilem Rudolfem a Vyskočilem J. z 8. slezského pluku, místní posádky v Místku. Oba byli velmi zkušenými borci a například Vobořil R. hrál za pražskou ČAFC Vinohrady hrající v oněch letech první a druhou ligu. Dále do oddílu přestoupil Mydlář Václav z Místku nastupující za SK Karlovou Huť a SK Vsetín. Tento silný tým neměl v roce 1933 soupeře. Až na remízu 1:1 s favoritem a účastníkem 1. A třídy SK Příborem všechny soupeře vysoko přehrával: doma SK Paskov 5:0, SK Frenštát 9:1, SK Staré Město 7:0 a Viktoria Frýdlant 12:1; venku SK Trojanovice 5:3 a SK Pržno 7:2.   

Hlavním problémem mladého klubu byla hrací plocha. První hřiště na Bařině, které jim pronajal Václav Volný, nebylo moc velké a mohlo na něm hrát pouze tým o devíti hráčích. V létě 1932 klub přesídlil na větší pozemek pana Karla Krče, který měl přezdívku „Paprskář“ a rok nato se hrálo na pozemku pana Aloise Zlého, v místech dnešního hřiště, jinak též přezdívaného „Bankéř“, zřejmě za svůj požadavek vysokého ročního nájmu ve výši 500 Kč. Fotbalisté proto museli vynaložit obrovské úsilí na získání tak velkého obnosu, kterým by uhradili pronájem hřiště a další pomocné výdaje. Jménem klubu se pořádaly taneční zábavy a hodiny tance. Tance vyučoval bezplatně stavitel Jan Šimek, jenž později tragicky zahynul v autě na železničním přejezdu ve Frýdlantu nad Ostravicí. 

V listopadu 1933 musel na vojnu odejít předseda Morys, pokladník Chlebek, jednatel Paluzga a hráč Cyril Kapsa. Odchodem těchto funkcionářů a hráčů, a i následné vypovězení smlouvy o pronájmu hřiště Aloisem Zlým, nastala obtížná doba ve fungování klubu. Až do roku 1941 SK Olešná jenom živořil. V tomto mezidobí se hrálo jenom o prázdninách s okolními mužstvy a často na různých místech. Několik zápasů se uskutečnilo za Hlaváčovým gruntem, další na pozemku Mojmíra Pavlíčka (u Kubáňové olšiny) a v neposlední řadě i u pana Bílka (u Bohočka), v místě naproti topolům lemující cestu na Kúty.

I ti co narukovali na vojnu, dále hráli fotbal. Alois Morys hrál za jedenáctku 8. dělostřeleckého pluku v Opavě, Paluzga za vojenskou jedenáctku v Hodoníně. Během těchto let hrál Morys za SK Spartu Dobrá a za SK Konice u Prostějova a spolu s Paluzgou hostovali v SK Tichá u Frenštátu. 

Na podzim 1940 byl sehráno utkání na Hukvaldech s výsledkem 5:3 pro Palkovice. Zápas byl signálem, že by mohlo být znovu navázáno na tradici z první let existence klubu. V zimě 1940-41 se sešel Morys Alois s Fisou Bohumilem (přiženil se do Palkovic), který naznačil, že by byl ochoten pomoci při organizaci a znovuobnovení klubu. Hned poté se starší funkcionáři setkali s hráči a byl založen přípravný výbor ve složení: předseda Morys Alois, jednatel Fisia Bohumil, pokladník Chlebek František a sportovní referend Paluzga Ludvík.

Byly vyžádány stanovy sportovního klubu u Zemského úřadu v Brně. Fisia, jenž byl úředníkem ve Vítkovických železárnách, zařídil všechny potřebné formality u Slezské fotbalové župy v Ostravě. 19. února 1941 se v sále lidového domu (dnes kino) konala ustavující schůze SK Palkovice. Dostavilo se asi 150 členů. Byli to vesměs bývali příslušnici tělovýchovných organizací Sokol, Orel a DTJ, kteří se nemohli sdružovat pod hlavničkou těchto organizací, protože německé okupační úřady zastavili k 12. dubnu 1941 těmto jednotám činnost. Na ustavující schůzi byly zástupcem Slezské fotbalové župy p. Pěchovičem přečteny stanovy klubu a zvolen jednohlasně výbor SK Palkovice s předsedou Aloisem Morysem, jednatelem Bohumilem Fisou, pokladníkem Františkem Chlebkem, klubovým kapitánem Ludvíkem Paluzgou, revizory Aloisem Zlým a Ludvíkem Bílkem a dalšími členy výboru Jaroslavem Himlerem a Jaroslavem Kouřilem. Výbor v tomto složení pracoval až do roku 1947.

Na zahajovací schůzi znovu vyvstal problém kolem adekvátního fotbalového hřiště. Alois Zlý nyní jako člen výboru nabídl svůj pozemek, na kterém se hrálo v 30. letech, ale místo bylo stále malé a nesplňovalo regule. Výbor se snažil přemluvit majitele sousední parcely Josefa Nykla o pronájmu pozemku, avšak ten za žádnou cenu nechtěl nabídku přijmout. Tehdy se do celé záležitosti vložila místní autorita v podobě poslance Václava Volného. Zkušený politik šel na pana Nykla chytře a řekl mu, že se bude v Palkovicích zakládat „Selská jízda“* a pozemky pana Zlého a i jeho budou sloužit jako jízdárna pro tento spolek. Panu poslanci pan Nykl  nevzdoroval a s nájmem souhlasil. Jen jednou jedinkrát se po tomto pozemku pan Volný projel na koni, a pak už sloužil pouze kopané.

První zápas byl sehrán na jaře 1941 v Kunčičkách u Bašky. SK Palkovice prohrály 2:4. Jednu z branek dal Richard Peter, který přišel do Palkovic právě z Kunčiček. Stál se dlouholetým hráčem a trenérem mužstva. Tým sehrál mnoho přátelských utkání, většinou se soupeři z Ostravy. Nejcennější vítězství 4:1 bylo dosaženo nad SK Unie Moravská Ostrava, vítězem Slezské župy a v sezoně 1943/44 účastníkem Moravskoslezské divize.**

Klub jako jediný nepolitický spolek nebyl za války zakázán, proto v době protektorátu hrál nezastupitelnou roli v kulturním a společenském životě obce. Vedle kopané vznikly v létě 1941 dramatický a kulturní odbor vedený učitelem Karlem Kouřilem. Za čtyři roky sehrál soubor několik činoher a čtyři operety. Hudebníci byli z Palkovic a dirigoval je farář František Mastil. Kulturní odbor pořádal koncerty. Dvakrát účinkoval v Palkovicích tamburašský soubor z Hrabůvky a jednou jazzový orchestr z kavárny Elektra v Ostravě. Také dechový orchestr pana Zlého několikrát účinkoval. Tím, že se SK Palkovice stal společenským centrem celé obce nebyla návštěvnost 300 až 500 diváků na utkání výjimkou.

Klub se poprvé od svého založení na podzim 1941 přihlásil do soutěže – do II. třídy krajské soutěže. Kromě mužstva mužů byl do soutěže přihlášen i nově ustanovený dorost. První utkání hrané v Palkovicích proti Fryčovicím skončilo pro domácí vítězstvím 6:4. Druhý zápas na Ostravici opět Palkovice zakončili výhrou v poměru 7:2.

Tým během války posílil o další hráče, většinou z blízkého okolí. Nemalou zásluhu na výborných výkonech Palkovic měl Jaroslav Sejk, bývalý hráč AC Sparta Praha. Bydlel v Ostravě a v zimě hrál hokej za SSK Vítkovice, a přes léto hrál kopanou v Palkovicích. Dalšími novými hráči byli Jaroslav Dobrovolný a dva fotbalisté z SK Ostravice Frýdek Milan Liška a Robert Sobek.

V roce 1942 válka citlivě zasáhla do chodu klubu. Předseda Alois Morys, člen divadelního souboru Stanislav Holub a hráč prvního mužstva Jan Ryška museli odjet na nucené práce do Německa. Ani obtíže války výrazně nenarušily aktivity SK Palkovice. Alois Morys dostával od Václava Šupiny pravidelné zprávy o činnosti klubu, jeho výsledcích a občas i o dovolenkách se předseda ukázal na zápase.

Největší ranou nejen pro klub, ale i pro celou obec, byla tragická událost posledních dnů druhé světové války. V pátek 4. května, v době stanného práva, jedna z ustupujících německých jednotek bojového sledu SS na horním konci Palkovic u dvora usedlosti Františka Židka (čp. 110) shromáždila muže a chlapce, kteří s blížícím se koncem války sledovali postup Rudé armády na kopci Habeš a mylně je považovala za partyzány, dokonce u jednoho z nich Jaroslava Mališe našla pistoli. Události předcházela slídící akce jednotky SS po mužích z odboje, když ve svém zorném poli narazila na dvojici v sedle koní, Václava Volného a Adolfa Brázdu, ti se stačili před pronásledovateli schovat, jako rukojmí však sebrali Jiřího Volného, syna poslaneckého agrárního politika a člena SK Václava Volného, a i syna šafáře. Václav Volný opustil svůj úkryt a snažil se příslušníkům SS vysvětlit, že zajatí nejsou partyzáni, ale Němci mu stejně nevěřili. Chtěl aby byl vyměněn za zajatce, na to ovšem nepřistoupili, pouze souhlasili s výměnou za syna a propustila syna šafáře. Zajatci došli k Zátopkovu lomu na Myslíku a ve večerních hodinách byli nemilosrdně a surově zastřeleni, byly použity i výbušniny. Mezi devíti popravenými, jeden z nich nebyl místní (Rus), bylo i šest členů SK: Mališ Jaroslav (hráč 1. mužstva); Volný Václav a Šupina Václav (oba členové SK); Kusý Vladimír, Poruba Milan a Červenka Alois (všichni hráči dorostu).

Po válce se znovu objevily problémy s hrací plochou. Až do roku 1947 se hrála kopaná na pronajatém pozemku Aloise Zlého a pana Nykla. Přestože posléze pan Zlý odprodal svůj pozemek tělovýchovné jednotě Sokol, jehož činnost (rovněž Orla a DTJ) byla po válce obnovena, několik členů výboru (Adolf Jalůvka, Adolf Brázda) byli zásadně proti fotbalu a za žádných okolností nechtěli pronajmout svou polovinu SK. Klub se octil bez hřiště. Sokol začal ihned s oplocením svého pozemku, který měl rozměry 47 x 120 metrů.* Pan Nykl druhou polovinu fotbalového hřiště rozoral a nasel oves.

Jen díky pochopení pana Bedřicha Hušky, sedláka poblíž kostela, který pronajal SK louku na svém gruntě (od transformátoru směrem na Kúty), se mohla kopaná znovu hrát. Po malých úpravách a postavení branek bylo hřiště hotovo (rozměry 95 x 60 metrů). Šatny byly umístněny v lidovém domě. Zde byla i restaurace, kterou měl pronajatou pan Varmuža, jenž byl velikým fandou kopané. Pro potřeby klubu fotbalistům pronajal sklep a dvě místnosti v prvním poschodí.

Na pozemku pana Hušky se kopaná hrála dva roky (1947-48). Po sjednocení tělovýchovy v roce 1948 se fotbal opět začal hrát a to od roku 1949 na původním místě ve středu obce.

Sloučení SK Palkovice a TJ Sokol Palkovice 1948-1959

K 31. březnu 1948 vyhlásil ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý sjednocení všech tělovýchovných, sportovních a turistických organizací. Byl to typický jev poúnorového komunistického puče, kdy byly plošně likvidovány všechny nezávislé organizace. Majetek těchto spolků byl násilným činem, nerespektující ústavní právo každého občana nebo subjektu na vlastnictví odejmut a stal se součástí státem řízené tělovýchovné jednoty Sokol. Dohled nad obyvatelstvem byl jednou ze zbraní policejního režimu vládnoucího více něž 40 let v této zemi.

Podobná snaha o sjednocení existovala již před rokem 1948. Toto úsilí však bylo na rozdíl od toho poúnorového na dobrovolné bázi. Převládal v nich především duch poválečné euforie, který mezi lidmi panoval, představoval zidealizovanou jednotu všech v nově osvobozeném Československu. Později tato iniciativa narazila na politické a názorové střety, jež vznikly uvnitř „sjednocené“ organizace, což vedlo k rozluce trvající až do března 1948. 

Sloučení tělovýchovných spolků bylo některými občany Palkovic přijato kladně. Někteří v tom spatřovali nejsnazší řešení místních problémů, které se objevily po válce, zejména věčné problémy s hrací plochou. Konkrétně za SK Palkovice již před březnem 1948 tuto myšlenku propagoval předseda klubu Alois Morys a Vlastimil Lejsek. Tělovýchovné jednoty Sokol, Orel a DTJ chtěly po poválečné obnově navázat na předválečnou nezávislost a SK byl z jejich pohledu nezařaditelný a navíc bohužel převládal, lépe řečeno se stupňoval odpor vůči fotbalu jako takovému, především z řad některých vysokých funkcionářů Sokola (předsedy Adolfa Jalůvky). V roce 1947 došlo k „vypovězení“ palkovických fotbalistů ze sokolského hřiště a ti byli nuceni přijmout jednoroční azyl na pozemcích Bedřicha Hušky. Zákon o tělovýchově z března 1948 pomohl SK z výše uvedené svízelné situace.

V jednotlivých tělovýchovných organizacích byly skupiny, které z různých důvodů prosazovali sjednocení tělovýchovných spolků. V Sokole to například byli Drahomír Krč, Břetislav Mazoch a Věra Foralová (všichni tři se později stali předsedy TJ). Dne 18.5. 1948 došlo, po úporných jednáních jednotlivých zástupců oddílů, ke sloučení tělovýchovných spolků v obci pod názvem Tělovýchovná jednota Sokol Palkovice. Za SK Palkovice dohodu o sloučení podepsal předseda Alois Morys a členové výboru Vlastimil Lejsek a Jan Sýkora. Tímto skončila jedna éra nezávislého fotbalového klubu a začala nová, pod hlavničkou TJ Sokol.

Tak jako jinde, došlo při procesu sjednocování tělovýchovy v Palkovicích k prudkému poklesu členské základny. Řada členů takto protestovala proti sloučení, někteří odešli ze solidarity a jiní se nechtěli přizpůsobit novým podmínkám. Jediným aktivně činným oddílem v rámci TJ byl v této době odbor kopané, který měl družstva mužů a dorostu.

Od roku 1949 se fotbal opět hrál na sokolském hřišti. Hrací plocha byla velice úzká, protože pan Nykl nebyl již znovu ochoten pronajmout TJ Sokolu svůj pozemek. Míče proto často končily v sousedních zahradách pana Hušky a Nykla. Z tohoto důvodu v první polovině 50. let TJ Sokol uvažoval o zbudování nového velkého stadionu s atletickou dráhou, avšak díky velkým komplikacím s výkupem pozemku se od stavby upustilo. Situace okolo sokolského hřiště se vyřešila až v roce 1955, kdy byla část pozemku Josefa Nykla vyvlastněna. Ještě v témže roce a roce následujícím bylo hřiště upraveno a oseto. Tím hřiště definitivně změnilo svou orientaci ze sever-jih (směr od Místku ke škole) na východ-západ (od kostela k Hůrkám). V této době bylo zázemí na fotbal, až na jednu dřevěnou boudu, velmi chudé. Vedení TJ Sokola proto požádalo stát o dotaci na výstavbu šaten, atletické dráhy a tribuny pro 250 diváků. Se stavbou se započalo v roce 1957 a dokončena byla na jaře 1961. Během úpravy hřiště se hrálo na pozemku Jana Hlaváče za kostelem. Většinu prací vykonali brigádnici z řad členské základny.

Po sportovní stránce byla 50. léta zvláštním obdobím, kdy se nejen v organizaci sportovních soutěží dělaly nejrůznější bezduché experimenty. Například v roce 1948 se přešlo na systém jaro/podzim a o devět let později bylo rozhodnuto o návratu na systém podzim/jaro. Skoro až nepochopitelné rozhodnutí učinila komunistická strana a vláda v roce 1952, kdy byla provedena zásadní změna organizace tělesné výchovy a sportu v Československu. Její součástí bylo také vytvoření tzv. dobrovolných sportovních organizací (DSO) při jednotlivých odborových svazech. V důsledku toho došlo také k hromadnému přejmenování většiny fotbalových oddílů. Nové názvy byly stanoveny: Spartak pro těžký a všeobecné strojírenství; Baník pro hornictví, rudné doly a hutě; Tatran pro lesnictví, dřevařský a papírenský průmysl; Jiskra pro textilní, kožedělný, chemický, sklářský a keramický průmysl; Dynamo pro dopravu, energetiku a spoje; Slavoj pro veřejnou dopravu, sociální služby; Slávie pro školy; Slovan pro tiskárenský a knihařský průmysl; Lokomotiva pro železnice; Rudá hvězda pro bezpečnostní sbory a Sokol pro vesnickou tělovýchovu. Další názvy byly vyhrazené pro armádní složky (ÚDA, Křídla vlasti, Tankista). Podle podivného pravidla mohl nadále v nejvyšší soutěžích startovat pouze jeden klub se stejným názvem. Proto byl z přeboru republiky (1. ligy) vyřazen Tatran Teplice, který skončil v sezoně 1952 na 3. místě, Spartak Trnava ( na 5. místě) nebo Baník Vítkovice (na 10. místě).

V roce 1956 vznikl státní podnik Sazka, který začal organizovat sázení na sportovní soutěže a loterie. Zisk této společnosti byl určen na financování tělovýchovných organizaci spojených pod nově vzniklým Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV), který nahradil v řízení tělovýchovy DSO.

Hráči oddílu kopané TJ Sokol hráli v těchto letech ve III. třídě krajské soutěže. V této soutěži většinou obsazovali přední místa, ale prvního místa za celou dobu se jim nepodařilo nedosáhnout. Následující rok 1957 však byl jedním z nejúspěšnějších v celé historii palkovické kopané. Tento ročník se hrál tříkolovým způsobem, protože se přecházelo na systém podzim/jaro, a tak se do této sezony započítávalo také jaro 1958. Po odehraných zápasech jara a podzimu 1957 byly Palkovice s 20 body první před Hrabovou jen díky lepšímu skóre. Měly rozhodnout jarní kola roku 1958. Ve čtvrtém kole se doma utkali s největším konkurentem Hrabovou. Palkovice nastoupili v sestavě: Martínek – Eliáš J., Chlebek J., Kubala, Lesniak Vl., Halata R., Bača Z., Olšovský, Merta Jar., Hlaváč, Halata Z.. Domácí zahájili zápas náporem, který jim přinesl dvě branky z kopačky Zdeňka Halaty druhého nejlepšího střelce týmu s 39 góly. Před koncem poločasu však hosté snížili vlastní brankou Martínka. Ve druhém poločase se hosté pokusili úporným tlakem otočit zápas, ale místo toho Hlaváč dal dvě branky. Na konci zápasu Hrabová snížila na konečných 4:2 pro Palkovice. Díky tomuto důležitému vítězství a vyrovnaných výkonech během jara, kdy mužstvo jenom jednou prohrálo, postoupil 1. tým Palkovic pod vedením trenéra Františka Herese do II. třídy. V konečné tabulce měli zaznamenány tyto hodnoty: 30 24 2 4 151:37 50. Ideální sestava týmu se skládala ve složení: Martínek L. – Eliáš J., Chlebek J., Lesniak Vl., Halata R., Kubala O., Olšovský Z., Merta J., Hlaváč St., Juřica, Halata Z.. Nejlepšími střelci byli Merta Jar. s 40 góly, Halata Z. s 39 a Hlaváč St. s 36. Během této sezóny zvítězily Palkovice i v turnaji o „Křišťálový pohár“ vesnických týmů v Kozlovicích.

I mužstvo dorostu mělo podobně úspěšnou sezonu, když skončilo na třetím místě, a to ještě tři kola před koncem jarní části bojoval o postup. V této sezoně nastupovala tato sestava: Harabiš St. – Šimek V., Vyvial (Škovran), Konvička L. (Najdek V.), Bílek E., Lesniak Jar. (Lihocký S.), Olšovský J., Konvička R., Žurek E., Horsák, Seibert (Židek).

V přípravě na novou vyšší soutěž vyhráli znovu turnaj o „Křišťálový pohár“ pořádaný TJ Sokolem Tichá. Potom už nastal dlouho očekávaný 11. srpen 1958, kdy v prvním kole sezony hostovali Palkovice na hřišti Baníku Hlubina. První poločas vedli hosté brankou Hlaváče jedna nula, ale v posledních třiceti minutách dostali tři branky a zápas skončil 3:1 pro Baník. Palkovice se dočkali prvního vítězství až ve třetím kole, kdy porazili doma Sokol Hošťálkovice 5:3. Po podzimní části sezony se 1. mužstvo umístilo na 3. místě za Slovanem Havířov a Baníkem Hlubina. Jarní zápasy se však Palkovicím moc nepovedly. Za celé jaro vyhrály jenom jednou a v konečné tabulce skončili na 7. místě.

Je paradoxní, že „násilné“ sjednocení tělovýchovných organizací v Palkovicích pomohlo v 50. letech především fotbalistům. Další léta ukázala, že to bylo jedno z mála dobrých rozhodnutí, které se v této obtížné době událo. Pomohlo lépe řídit a podporovat sport v rámci obce. Viditelným příkladem je ucelený sportovní areál v centru obce. Nesmíme ale zapomínat, že někteří lidé byli pro svůj odpor ke komunistické straně různými prostředky perzekuováni. V Palkovicích na to nejvíce doplatila rodina na konci války zavražděného statkáře, významného regionálního politika a člena, velkého příznivce SK Václava Volného. Jeho osoba anebo i profesionální sportovci jako například Josef Bican či Augustin Bubník ztělesňovali poraženou „kapitalistickou“ společnost, a proto byli nepohodlní totalitnímu režimu a museli být veřejně zostouzeni.

Oddíl kopané v 60. letech

Spojením pozemků Josefa Nykla a původního sokolského hřiště vzniklo standardní fotbalové hřiště. Ke konci padesátých let se přikročilo k budování tribuny pro 250 diváků a šaten, poněvadž stará dřevěná bouda nevyhovovala potřebám TJ. Na jaře 1961 byla tribuna dokončena.

Dalším argumentem pro výstavbu byl, mít reprezentativní zázemí pro spartakiádní tělovýchovné slavnosti. První celostátní spartakiáda se uskutečnila v létě 1955 na Strahově. Unikátnost této akce spočívá především v obrovské rozloze cvičiště strahovského stadionu, která pokrývala plochu osmi fotbalových hřišť. Síť značek umožňovala naráz cvičit necelým čtrnácti tisícům cvičencům. Spartakiáda svou masovostí představovala pole setkávání se politiky prostřednictvím sportu. Synchronizovaný pohyb cvičenců na stadionu představoval téměř dokonalou metaforu komunistického režimu. Disciplína či kázeň jsou nejen základními motivy spartakiády, ale také jejich základním stavebním prvkem. V Pokynech pro žactvo a dorost cvičících na I. celostátní spartakiádě se uvádí: Nespoléhej se na to, že je vás mnoho, a nemysli si, že v tom množství se něco „ztratí“. Nejen každé sebemenší vybočení z řady, ale každá nepřesná poloha paží, každá nesprávně skloněná nebo zvednutá hlava, každý sebemenší pohyb, jímž si upravuješ oděv nebo vlasy, všechno je vidět a všechno ruší celkový dojem. Toto přesně vystihuje všední život v komunistické realitě. Být ideálním občanem v socialistickém státě je ten, který drží krok se stranou.

První místní spartakiáda se konala v Palkovicích v červnu 1960, na které celkem cvičilo 300 žáků a 16 žen. Během vystoupení došlo k silné průtrži mračen, jenž celou akci přerušila a přinutila cvičence schovat se pod střechu nedostavěné tribuny.

V šedesátých letech došlo, oproti předcházející dekádě, k výraznému nárůstu členů TJ. V roce 1962 měla TJ 169 členů, z toho téměř čtvrtina v počtu 37 členů se věnovala kopané. V následujícím roce se TJ v Palkovicích rozrostla na 189 členů, z nich 115 bylo nad a 74 do 15 let.  Kromě fotbalového oddílu rozvíjely svou činnost i další odbory: turistický, zdravotělovýchovný, lehkoatletický, stolní tenis, šachový a cyklistický. Stoupající počet členů TJ Sokola a samotné organizační potřeby tělovýchovy vedly k výstavbě sokolské klubovny.*

Šedesátá léta byla pro palkovický fotbal relativně úspěšným obdobím. Oddíl hrál po velmi úspěšné sezoně 1957-58 II. třídu. V prvním období skončil na klidném sedmém místě daleko od pásma sestupu. V dalším ročníku, který vyhrál Baník Mariánské Hory, zopakovaly Palkovice umístění z předchozího ročníku. Až na dva jarní zápasy s Baníkem Vrbice a Darkovičkami byli doma k neporažení.

V sezóně 1960-61 došlo k reorganizaci soutěže. II. třídu krajské soutěže degradovala na okresní přebor. V nové soutěži se Palkovicím až tak moc nedařilo. Na podzim uhráli fotbalisté jenom tři výhry s Dobrou, Šenovem a Baškou. Na jaře přehráli své soupeře čtyřikrát. Ani dvě vysoké výhry nad Václavovicemi (6:0) a Starým Městem (7:2) nepomohly k lepšímu umístění než k předposlednímu 11. místu a tedy k sestupu do III. třídy (okresní soutěž). Pravděpodobnou příčinou bylo skončení několika hráčů základní sestavy s fotbalem. Z týmu zmizel jeden z nejlepších střelců Jaroslav Merta, rovněž i stabilní obránci Vlastimil Lesňák a Zdeněk Chlebek. Ty většinou nahradili bývalí hráči z dorostu Jaroslav Lesňák, Jiří Olšovský, Karel Žurek, Ladislav Pavlíček a další. Došlo i k výměně na postu brankáře, Josef Eliáš nahradil Ladislava Martínka. Tyto změny se promítly především do výsledků podzimní kol, kdy Palkovice utržily několik výrazných porážek: Bystřice 1:6, Brušperk 1:5, Staré Město 1:5.

Zdá se, že v následujících dvou ročnících 1961-63 se tým po generační obměně stabilizoval. V první sezoně po sestupu skončili díky horšímu skóre na druhém místě za Spartakem Jablunkov. V obou vzájemných utkáních nedokázaly Palkovice porazit Spartak, když zápasy skončily venku porážkou 0:2 a doma pouze remízou 0:0. V dalším ročníku sestava ve složení: J. Eliáš – Kula V., Žurek K., Šimek V., Lesňák Jar., Eliáš A., Žurek E., Konvička R., Hlaváč St., Martínek L., Fraiz M. – už suverénně vybojovala po dvou letech okresní přebor.* Jediným týmem, který držel s Palkovicemi krok byly Kozlovice. Rovněž byly také jediným mužstvem, jenž je dokázalo porazit (0:1). Kozlovice skončily v konečném pořadí na druhém místě. Jinak Palkovice z 22 zápasů 17 zvítězily, 4 prohrály a jednou prohrály. Svým soupeřům nastřílely 76 branek a dostaly 30. Nejlepšími střelci byli Fraiz 15 gólů, Konvička 12 a Hlaváč 11.

V novém ročníku 1963-64 se mužstvo Palkovic prezentovalo velmi vyrovnanými výsledky. Na podzim obsadilo pěkné 5. místo. Na jaře tým pokračoval v podobném tempu jako v první části soutěže. Po posledním 22. kole se umístil na konečném 4. místě s šestibodovou ztrátou na první RH Místek.

Následující sezona 1964-65, ze které známe pouze výsledky jarních kol, byla oproti předcházející o poznání horší. Ve třinácti kolech fotbalisté dokázali pouze dvakrát zvítězit a třikrát remizovat, zbytek prohrát. Z toho můžeme usuzovat na umístění ve spodních patrech tabulky. S problémem chybějících výsledků se potýkáme i v dalších dvou obdobích 1965-66 a 1966-67. Můžeme jenom konstatovat, že v sezoně 1965-66 palkovští fotbalisté sestoupili z II. třídy do III..

Příprava na ročník 1966-67 a samotný život v obci nijak nevybočoval z běžného stereotypu. Do všedních poklidných dnů zasáhla až mimořádná událost z 22. července před polednem, kdy se přihnal prudký liják, který během několika hodin způsobil vylití řeky Olešné, a do ní vlévajícího se potoku, z koryta na břeh. Jelikož pak ještě dalších několik hodin bez přestání pršelo, přišly další dvě záplavové vlny. Byly zničeny dva mosty. Především betonový most u transformátoru, který voda s sebou strhla, byl nejvíce poničen. Voda neušetřila ani fotbalové hřiště v obci a jeho zázemí.

Po sestupu do III. třídy se I. mužstvo svou hrou většinou umisťovalo ve středu tabulky. Pouze v ročníku 1969-70 obsadilo druhé místo se ztrátou dvou bodů na postupující Václavovice. Palkovice byly jediným manšaftem, které dokázalo Václavovice porazit (2:1, 4:0).

Jediným výrazným úspěchem pro palkovický fotbal byl postup dorostu z druhého místa do okresního přeboru v letech 1968-69.

Příroda nebyla sama, která citlivě zasáhla každodenní život v obci. Politika se zdá při pohledu zespod, oproti přírodním jevům, ještě „horším“ a méně ovlivnitelným živlem. Dne 21. srpna 1968 přepadla „spojenecká“ vojska Varšavské smlouvy Československou republiku. Stalo se tak bez diplomatické nóty, která by vyhlásila republice válku. Tento čin byl vnímán občany jako sprostá a zbabělá okupace nezávislé země.

Jedním z hlavních důvodů této vojenské agrese byla snaha sovětského vedení zastavit československé reformy, jež jsou známy jako „Jaro 1968“. Centrálními tématy těchto změn bylo přehodnocení významu komunistické strany ve společnosti a správě státu. Došlo k vyšetřování zločinu komunistického režimu. Částečně byl zrušena cenzura. Byly vydávány noviny nezávisle na státním aparátu. Byly obnovovány zakázané spolky a organizace. Ze vstupem „spřátelených“ vojsk došlo k rychlé likvidaci dosažených reforem, masovému vylučování členů z KSČ nesouhlasících s invazí a jedné z největších emigrační vln v dějinách země.

Doba, jenž na stala okupací, ovlivnila životy lidí v Československu na více než 20 let. Vždy při každé příležitosti bylo pokrytecky prezentováno československo-sovětské přátelství „na věčné časy“. Tehdy se ukázalo, že sport svou semknutostí může v této těžké době lidem pomoci. Každé vítězství nad SSSR v jakékoliv disciplíně bylo vnímáno, jako odveta za sovětskou agresi ze srpna 1968.

Na vesnici v malém tělovýchovném oddíle mohl sport, jako i jinde, sloužit lidem, aby se vymanil z „těžkých“ a „šedivých“ 70. a 80. let. Avšak žádná veřejně činná organizace těchto let nebyla ušetřena každodenní realitě „komunistického ráje“.

Kopaná v Palkovicích v 70. a 80. letech

Sportovní areál v Palkovicích získal během 70. letech konečnou podobu. Do roku 1974 se fotbalové zázemí skládalo ze šaten, tribuny cca pro 250 diváků a vedle ní stojící společné sokolské klubovny. Právě ve zmíněném roce 1974 byla přistavěno k šatnám sociální zařízení spolu s rozhlasovou kabinou a časomírou. Ve stejném roce se stala o poznání významnější událost v historii palkovické tělovýchovy. 14. září byl položen základní kámen nové tělocvičny. Půltunový kámen, který zůstal ve středu obce po stavbě mostu přes řeku Olešnou, dopravili členové TJ k budoucí tělocvičně a spustili jej do pravého rohu základu stavby.

Slavností položení základního kamene vyústila dlouhodobá snaha členů TJ přesvědčit kompetentní úřady o nezbytnosti výstavby moderní tělocvičny. Plány na tělocvičnu v Palkovicích vznikly už ve třicátých letech, tehdy vznikl i fond na její zbudování. Po válce bylo ve fondu už přes stotisíc korun, ty ale během čtyř dnů zmizely. A to díky drastické měnové reformě roku 1953.* Tím padla možnost, že by TJ z vlastních nákladů vybudovala tělocvičnu. Ještě několikrát potom se objevily snahy o znovuotevření projektu. Například v roce 1970 se uvažovalo, že bude postavena nová škola a s ní i tělocvična.

Nakonec se začalo s výstavbou tělocvičny až v pozdním létu 1974. Kolaudace proběhla v roce 1977 a v následujícím roce 1978 11. listopadu byla slavnostně otevřena. Mezi léty 1979 a 1980 byl na hřišti vedle kabin umístěn železniční vagon určený jako bufet.**

S postavením tělocvičny se mohli palkovští fotbalisté kvalitně připravovat na jarní kola. 70. a 80. léta však nebyla až tak bohatá na úspěchy. Dlouhých dvanáct let hráli v III. třídě. V tomto mezidobí měly Palkovice v jednotlivých ročnících velmi nevyrovnané výsledky. Například v roce 1971-72 obsadily 4. místo a hned ve dvou následujících sezonách klesly nejprve na 9. a pak i 11. místo. Avšak činěné závěry podle tabulky v předcházejícím roce se tvrdě vymstilo soupeřům v ročníku 1977-78, kdy I. mužstvo Palkovic s přehledem obsadilo 1. místo a postoupilo do okresního přeboru. Tým ve složení: Slavík P. (Sasyn J.) – Široký F., prohrál pouze dvakrát a to s Šenovem (0:1) a Čeladnou (1:2). Z největšího vítězství se hráči radovali nad Kunčicemi pod Ondřejníkem 11:0.

Návrat se do vyšší soutěže se Palkovicím moc nepovedl. Po dvou letech sestoupily zpátky do III. třídy. V prvním roce se fotbalisté ještě zachránili, díky těsnému dvoubodovému náskoku před Řepištěmi a RH Místkem. Druhá sezona v přeboru dopadla už naprosto katastrofálně. Na podzim Palkovice zvítězily jen jednou, a to až v posledním kole doma nad Frýdlantem B 2:1. Jinak z třinácti zápasů pět remizovaly a sedm prohrály a v podzimní části obsadily nesestupové předposlední 13. místo před Lískovcem. Na podzim a v zimě došlo uvnitř oddílu k rozporům (podrobněji o nich níže), které se odrazily i na výsledcích Palkovic v jarní zápasech. Během druhé části dokázaly uhrát pouze čtyři body, když jednou překvapivě zvítězily venku nad Brušperkem 2:1, potom už jen dvakrát remizovaly. V klíčových zápasech s týmy rovněž bojujícími o záchranu zcela vyhořely. Nejtěžší porážku utržily na hřišti největšího konkurenta Lískovce 0:5. Proto, když se všechny získané a ztracené body v konečném účtování sečetly, obsadily Palkovice poslední 14. místo a sestoupily zpátky do III. třídy.

Rovněž v mládežnickém fotbale Palkovice nezaznamenaly nějaký výraznější úspěch. Dorost od roku 1969-70 hrál v okresním přeboru, z kterého v sezoně 1975-76 sestoupil. Do dalšího ročníku nebyl tým dorostu přihlášen. Znovu byl obnoven po dvou letech a dokonce v 80. let hrál v okresní soutěži (bývalá III. třída). Nejlepšího umístění dosáhl tým vedený Tomášem Menšíkem ve složení: Bača Sl., Grosman R., Lepík R., Mičulka P., Morys M., Musialek Z., Poledník M., Považan M., Stavinoha M., Svoboda D., Ulčák R., Vyvial St., Valas R., Valas I., Volný R., Krpec M. a Lesniak, Jar. – v sezoně 1989-90, kdy se umístil na 2. místě s velkým odstupem za prvními Řepištěmi.

Podobně se dařilo žákovskému družstvu. Celé dvě dekády hrálo okresní soutěž, kde kromě dvou druhých míst v ročnících 1986-87 a 1987-88 se umisťovalo okolo středu tabulky.   

„Každodenní život“ oddílu kopaná v Palkovicích

Koncem 70. let, rovněž i po celá 80. léta, máme dochované zápisy ze schůzí výboru oddílu kopané v Palkovicích, které jsou jedinečným pramenem o vnitřním fungování oddílu. Tyto zápisy, na rozdíl od statistik a výsledků, nám mohou pomoci nahlédnout do každodenního života fotbalistů v obci.

Bylo by to zdlouhavé a plné balastu, kdybych popisoval každou schůzi a každý problém, který řešila. Zvolil jsem raději mnohem prospěšnější a reprezentativnější přístup. Vybral jsem si jeden konkrétní rok, který jak dále uvidíme, vybočuje z každoročního koloběhu. Na tomto roku se pokusím ukázat, co obsahovala běžná agenda projednávána na výboru a jaké problémy a situace musela řešit.

Mnou vybraný rok 1979 vůbec nekoresponduje s kalendářním ani soutěžním rokem. Má však jedno společné z jakoukoliv časovou periodou, začíná tam, kde končí minulý rok. 12. října v 19 hodin na hřišti se sešel výbor oddílu kopané. Přítomni byli Široký F., Jež Z., Bálek J., Chlebek, Dámek, Zlý, Skurka a Morys Alois. Pouze se omluvil Chlebek Jiří. Ostatní členové jako Merta P., Menšík T., Merta J. a Mičulka byl zapsáni do kolonky „nepřítomni“. Konec roku se blížil, proto se především projednávalo vyúčtovaní za rok 1978. Vedle hospodářských výsledků se hovořilo i o opatřeních proti členům, kteří opětovně neplnili brigádnické závazky. O jaké brigády šlo? Pro složky Národní fronty ČSSR (dále jen NF), jejíž součástí byl i ČSTV, bylo pro oddíl kopané na úpravu hřiště vyměřeno 250 brigádnických hodin za rok, existovaly však i brigády pro zbytek NF (tedy pro jiné projekty v obci) a místní jednotné zemědělské družstvo (JZD). Pro NF bylo vyčleněno 100 a pro JZD 300 hodin. Ale všechno nešlo tak lehce podle plánu. Na další schůzi (19.10.) konstatoval výbor, že pokud jde o odpracované hodiny na hřišti, byl plán překročen skoro o 130 hodin. Přesným opakem byly brigády v JZD, kde horko těžko se odpracovalo 270 hodin,  tedy o 30 hodin nesplnili fotbalisté plán.

Z dnešního pohledu to vypadá jako kuriozita, jenže celá socialistická společnost od nejvyšších struktur k nejnižším, od národního hospodářství po rozpočet malé obce, měla být založena na plánování a přesném stanovení kolik se má čeho udělat a spotřebovat. Tento systém úplně ignoroval jakékoliv jiné aspekty. Tím se stal nepružným strojem, který se postupně čím dál více rozpadal, až se nakonec zcela zhroutil.

Podobné tendence si můžeme všimnout i v počtu odpracovaných hodin. Chybějící motivace pracovat „dobrovolně“ ve svém volném čase pro další organizaci (JZD) vedla k tomu, že se diametrálně lišily počty odpracovaných hodin mezi vlastním oddílem a v našem případě JZD. Na konci 80. let snaha striktně dodržovat naplánované brigády ustoupila zcela do pozadí.. Ze zápisů lze rozpoznat, že šlo ve většině případů o dobrovolné práce pro oddíl.  

Na dvou po sobě jdoucích schůzích v roce 1978 bylo rozhodnuto, že bude proti členům neplnící brigádnickou činnost rázně zakročeno, jelikož oddílu plynuly z těchto prací finanční prostředky. Výbor schválil ujednání o vyloučení těchto členů z oddílu kopané. Nemůžeme to ale brát jako zlovolný čin funkcionářů oddílu, nýbrž jako přirozené rozhodnutí. V každém týmu si musí každý jednotlivec odpracovat svůj díl práce. Ten kdo tak nečiní, nemá v očích ostatních členů co v oddíle pohledávat. Je to otřepaná fráze, ale stále platná, že v týmu musí všichni táhnout za jeden provaz.

Další starostí výboru byla příprava výroční schůze a jiné společenské akce. V tomto roce se výroční schůze konala 15. prosince v restauraci U Tomisa. Na zasedání bylo přítomno 62 členů a k tomu 5 pozvaných hostů, většinou z řad okresních fotbalových funkcionářů nebo spřátelených oddílů. Výroční schůze byla oficiálním ukončením roku, během níž došlo k volbě navrhované komise pro příští období, byly přečteny zprávy o činnosti oddílu a jeho hospodaření. Potom proběhla diskuse, po níž bylo vypracováno usnesení výroční schůze.

Oddíl pořádal i další společenské podniky. Šlo hlavně o celou řadu plesů a zábav. Fotbalový ples, který se konal v roce 1979 13. ledna, nejvíce reprezentoval oddíl na veřejnosti. Jeho organizace proto musela být na solidní úrovni. Především musel výbor zařídit rozeslání pozvánek po celé obci, pak samozřejmě ceny do tomboly a zajištění pořadatelské služby. Uskutečnění takové akce nebylo jen tak, jak nám dokládá žádost z roku 1987, kdy oddíl žádá místní národní výbor (MNV) o povolení předpouťové zábavy Na Bařině. Vedle data a jména organizátorů musel oddíl oznámit začátek i konec zábavy, kapacitu míst a dokonce uvést i druh podávaného alkoholu. Po výroční schůzi a plesu pořádal v tomto roce karnevalovou májovou veselici (9.5.), posléze pak už zmíněnou předpouťovou zábavu a v listopadu ještě předkrmášovou zábavu, o které se dále více zmíním.

Největší starost výboru nespočívala v pořádání zábav, nýbrž potýkala se s běžnou rutinní agendou oddílu. Vypadalo to, jako kdyby celý výbor byl zosobněn do podoby správce hřiště či kustoda. Staral se o zajištění úklidu v šatnách, nákupu nových dresů a míčů, případně jejich opravu, různých rekonstrukcí, osetí a sečení trávníku. Vedle této správcovské činnosti se výbor musel věnovat administrativním záležitostem. Byly projednávány jednotlivé přestupy, registrace, pokuty, přihlášky do soutěží, smlouvy s dopravci, různé pronájmy atd.

Rok 1979 nebyl fotbalisty po sportovní stránce vůbec úspěšný. Již jsem zmínil, že v podzimní části ročníku 1979-80 Palkovice obsadily předposlední 13. místo. Špatné výsledky byly rozebírány na výboru, jež byly odrazem velmi nedobrá situace uvnitř týmů, a to jak mezi hráči, tak i funkcionáři. Korunu tom nasadil incident z předkrmášovské zábavy, kdy došlo k nesrovnalostech v šatně. Šatnář se doznal, že přijímal do šatny kabáty bez lístku – tedy počet prodaných vstupenek neodpovídal počtu lístkům ze šatny. Celou věc vyšetřovala tehdejší veřejná bezpečnost.. Nakonec chybějící peníze stejně museli doplatit fotbalisté.

Celé toto podivné období vyústilo tím, že mezi říjnem až prosincem, kromě chaotické výroční schůze, se již nekonala jednotlivá zasedání výboru. Výroční schůze se účastnilo pouze 26 členů oddílu (33 %). Celá akce byla svolána bez jakékoliv organizace, navíc samotný její iniciátor nepřišel. Při vyhodnocování závazků uplynulého roku byl zjištěn rozpor v odpracovaných brigádnických hodinách. Práce na hřišti tradičně přesáhla stanový počet hodin (250), fotbalisté odpracovali 324 hodin. Další brigáda pro JZD byla o poznání horší, pouze 91 hodin z předepsaných 300. Poté byla přednesena jako každoročně zpráva o činnosti jednotlivých věkových kategorií. Během zasedání odstoupili takřka všichni členové výboru. Někteří z důvodu zaneprázdněnosti anebo kvůli stěhování se do jiné obce. Předseda Široký František starší odstoupil „pro absolutní nezájem většiny členské základny“. Na funkci jednatele, na kterou rezignoval Menšík Tomáš, byl navržen Špaček Zdeněk. Tím se relativně vyjasnily vztahy uvnitř oddílu. Další řádné zasedání výboru se uskutečnilo dle zápisu už v běžných kolejích. Například byl řešen incident, kdy parta kluků rozbila okna na nově instalovaném vagonu, který byl během jara přebudován na bufet.

Problém s angažovaností ostatních členů na chodu oddílu se po celá 80. léta opakoval. Například ve výroční zprávě předsedy Josefa Bílka z roku 1988 čteme: „Z celkově 11-ti členného výboru se výborových schůzí, které jsou pravidelně co 14 dní, zúčastňuje většinou stále stejný počet 6-ti členů. Musím jmenovat hlavně Špačka Zd., Ulčáka T., Považan M., Mertu Mil. a Lesniak Jar..“ Předseda si stěžuje, že tak malý počet lidí se stará o fungování oddílu. Příčinu tohoto stavu hledá v neochotě udělat něco navíc pro oddíl: „To jsem tady z tohoto místa říkal již několikrát. Zatím se nikdo takový nenaše, ani z řad mužů nebo dorostenců. Nepřišel nikdo, protože každý má strach z toho, že by musel také něco udělat.“

Ale z čeho pramenila obecná neochota zapojit se? Ve stejné zprávě najdeme možná odpověď. Na úvod se Josef Bílek velice kriticky zmiňuje o VII. sjezdu ČSTV, jenž hodnotí a se skepsí o něm hovoří: „už předem bylo jasné, že žádné převratné změny nenastanou.“ Mluví o unavenosti a zbytečnosti práce pro fotbal: „Kromě několika otevřených a kritických diskusních příspěvků, které však mnoho nevyřeší a nám nepomohou, jsem nezaregistroval nic, co by mě uspokojilo a dodalo tolik potřebný nový impuls do další práce.“ Práce celého výboru se zdá být k ničemu a jakoby neustále přešlapoval na místě: „stále budeme vypracovávat různé statistická hlášení, složitě účtovat, žádat všelijaké instituce o kdejaké povolení a schválení“, ale nic za tuto práci pořádného nedostaneme.

Ztrácela se určitá motivace k jakékoliv práci ve volném čase pro svůj vlastní oddíl. Tak by se dala pojmenovat hlavní diagnóza, kterou trpěl nejen fotbalový oddíl v Palkovicích, ale rovněž skoro celá tehdejší „socialistická“ společnost. Je těžké říct, že změna režimu v roce 1989 vedla k obratu, avšak přinejmenším ukončila tento kvazi-společenský život.     

Palkovická kopaná v 90. letech a současnosti

I když je zavádějící vidět v roce 1989 okamžik, jenž změnil život v této zemi, nesmíme však tuto událost tolik podceňovat. Každá politická změna proběhnutá v malých centrech moci, nemůže tak rychle ovlivnit myšlení lidí. Až nová generace, a možná až ta další, se bude chovat a reagovat odlišně než jejich prarodiče a rodiče. V celé řadě věcí lidé pociťují změnu pozvolna v delším časovém horizontu. Mezi prvními a hmatatelnými důkazy příchodu něčeho „nového“ je skoro vždy rušení a likvidace zákazů bývalého režimu. Všechna bývalá nařízení ztrácejí v „nově“ uspořádané společnosti na významu a jsou chápana jako symboly poraženého systému.

Nejinak není tomu ani ve fotbale. Oddíl kopané v Palkovicích dostal přes sezonou 1990-91 oběžník od okresního fotbalového svazu (OFS) osvětlující změny v soutěžním řádu. Čteme: „Pořádání turnajů nemusí schvalovat STK OFS*; výše vstupného je bez omezení, dle úvahy oddílu může být různé na jednotlivá utkání; ruší se zákaz prodeje alkoholu během utkání; nově je zavedeno, že hráči můžou hrát o kategorii výše, tzn. že mladší žáci můžou na stávající průkaz hrát za starší žáky, dorostenci za muže (tady je věková kategorie min. 16 let) atd.“ Zároveň s tím jsou na oddíly převedeny i některé povinnosti a odpovědnosti: hráč už nemusí mít v registračním průkaze známku o lékařské prohlídce, za zdraví hráče odpovídá oddíl. Dále čteme: „oddíl platí rozhodčího, instruktora platí OFS; červené karty – oddíl je povinen do 24 hodin odeslat reg. průkaz vyloučeného hráče na OFS včetně zaplacení poplatku za vyloučení…rozhodčí průkaz vyloučeného hráče neodebírají.“

Ročník 1990-91 se stal pro palkovické fotbalisty úspěšným. Přestože obsadili až 3. místo za Baškou B a Sedlištěmi, tak spolu s nimi postoupili do okresního přeboru. Stalo se tak po deseti letech snažení  probojovat se do vyšší soutěže. Už v předminulé sezoně, kdy se umístili ještě na lepším 2. místě, tak nepostoupili. Až v tomto v roce mužstvo složené s: Paleček Zb. (Müller J.) – Krpec Mir. (Merta, Petr), Fuciman Jar., Vyvial Ct., Lesniak O., Nytra L., Hrůzek R. (Cahel J.), Merta Jiří, Vyvial St. (Morys M.), Bílek Jar., Merta Jar. – slavilo návrat do přeboru.

Palkovice se v okresním přeboru se železnou pravidelnosti umisťovaly uprostřed tabulky. Po vyrovnaných výsledcích přišla velmi špatná a možná smolná sezóna 1995-96. Tým z 26 zápasů 5 vyhrál, 7 remizoval a 14 prohrál. Především díky velkému počtu remíz získal pouze 22 bodů a obsadil poslední 14. místo a tedy sestoupil znovu do okresní soutěže. Jediný výrazným úspěchem v tomto roce zaznamenal tým mužů pouze v okresním poháru, ve kterém poprvé zvítězili, když porazili ve finále Milíkov po dvou remízách 2:2 a 1:1 až na penalty 3:1.  Výraznou změnu zažili fotbalisté v době, kdy ještě hráli v okresním přeboru. Od sezóny 1993-94 se ve všech soutěžích ČMFS udělovalo za vítězství místo dvou bodů tři. 

V okresní soutěži prokázali, že pád do nižší soutěže byl jenom ojedinělým výkonnostním výkyvem. Během dvou sezon vybojovali znovu postup do přeboru, i když v prvním roce v soutěži nešťastně obsadili 3. místo. S druhými Nošovicemi měli stejný počet bodů, ale nakonec o nepostoupení hráčů Palkovic rozhodla horší vzájemná bilance, kdy v obou zápasech s Nošovicemi prohráli (0:1; 1:2). V následující sezoně 1997-98 to zase vypadalo, že se štěstí odvrátí od Palkovic a že opět dostanou „černého Petra“. Obsadili 2. místo se ztrátou o šest bodů za prvním Milíkovem, ale pohroma se neopakovala, a to jen díky tomu, že z I. B třídy sestoupilo mužstvo z frýdecko-místecka, a tím také postupovali také hráči Palkovic.

Novodobé historii nebylo úspěšnějšího ročníku než 1999-2000. Od padesátých let, kdy družstvo mužů hrávalo krajskou soutěž, měly Palkovice v této úspěšné sezoně velmi blízko k následování už zašlé slávy palkovické kopané. Tým vedený Liborem Nytrou obsadil 2. místo v okresním přeboru. Na prvním místě s sedmibodovým náskokem mužstvo S. Mosty. Palkovice především ztratily v zápasech týmy bojujícími o záchranu. Fotbalisté Palkovic nedokázali porazit sestupující Milíkov, když doma dokonce s nimi prohráli 1:2 a venku pouze remizovali 2:2. Podobně těžkým problémem byl pro ně Staříč, s kterým dvakrát totožně prohráli 0:1. I přesto to byl jeden z nejúspěšnějších roků palkovické kopané. Tým tehdy nastupoval ve složení: Holinka D. (Škarabela P.) – Foks Jar., Vyvial Ct., Paluzga Artur, Wiedermann Juraj starší, Lesniak Jar., Flachs J., Merta Jar., Bača Sl., Morys M., Poledník M..

V dalších sezonách v přeboru už to tak slavné nebylo. Tým s každým následujícím ročníkem klesal v tabulce. Někteří hráči týmu odešli nebo skončili s aktivním fotbalem. Došlo k velké fluktuaci jak ve složení týmu, tak i na trenérském postě. Například v ročníku 2003-04 se u 1. mužstva prostřídali tři trenéři. Zároveň s tím došlo i k špatné komunikaci mezi družstvem dorostu a mužů. Často docházelo k tomu, že když chyběli mužům hráči nastupovali často unaveni hráči dorostu. To vedlo například k tomu, že tým takto složený utržil jednu z největších porážek v historii. Stalo se tak v Písku, kde se na utkání nedostavilo cca pět hráčů, kde Palkovice prohráli 2:9. S velkým úsilím a štěstím se nakonec Palkovice zachránily.

K družstvu nastoupil staronový trenér Libor Nytra, který měl za úkol stabilizovat kádr a hrát v poklidném středu tabulky. Avšak problémy se opět opakovaly, Palkovice na podzim 2004-05 obsadily znovu nebezpečné 12. místo. Do jarních kol nastupovali fotbalisté sebevědomě, avšak první zápasy jejich chuť bojovat zchladily. Teprve v sedmém kole si vychutnali výhru. Dokázali hrát vyrovnanou hru s nejlepšími týmy přeboru, ale s největšími konkurenty v boji o záchranu s Chlebovicemi a Čeladnou se na jaře nezmohli uhrát ani bod. Palkovice tak obsadily předposlední 13. místo o pouhé dva body za Chlebovicemi.

Družstvo mužů se v okresní soutěži ani neohřálo a v následující nedávno skončené sezoně 2005-06 znovu postoupilo. Největší zásluhu na jedné z nejúspěšnějších sezon měl nový trenér Martin Blahuta, který dlouho dobu hrál za Lískovec. Kvalita palkovického týmu neměla v soutěži konkurenta. V podzimní části prohrály Palkovice jediný zápas a to v Kozlovicích 1:2. Na domácím hřišti byly k nepřekonání, ztratily pouze dva body za nerozhodný výsledek zápasu s Frýdlantem B 3:3. Dalším rekordním údajem tohoto období byl počet branek střelených jediným hráčem. Lukáš Kaulinec vstřelil ve 26 utkáních 51 branek. Hra byla moderně strategicky podřízena vysunutému hrotovému útoku se zabezpečenou obranou.

V době kdy se 1. týmu nedařilo, dosáhly Palkovice úspěchu v mládežnických kategoriích. Dorost byl znovu do soutěže přihlášen v roce 2000-01. Dokázal nejprve pod vedením Jaroslava Lesniaka st.  postoupit do okresního přeboru (v sezoně 2001-02). Poté převzal dorost trenér žáků Juraj Wiedermann. S ním přišli i noví hráči jako Kaulinec Lukáš, Guzsi Adam a další hráči z žáků například Nevlud Michal, Mičulka Jan, Marák Jakub nebo Závodný Marek. Takto posílené dorostenecký tým měl velké ambice v sezoně 2003-04 vybojovat historický postup do krajské soutěže. Jediným spolufavoritem bylo družstvo Bašky, které dokázali Palkovice dvakrát porazit, bohužel nejvíce ztratil v porážkách s Třincem B (0:5, 0:1), který byl posílený o některé hráče ligového „A“. Tyto dvě prohry v závěrečném bilancování chyběly dorostencům Palkovic, proto obsadili 2. místo s rozdílem 6 bodů za první Baškou. S určitou satisfakcí pak bylo vnímáno vítězství dorostu v Poháru vítězů přeboru příhraničního beskydského euroregionu okresů Frýdek-Místek, Čadca a Bielsko-Biała, které se konalo na začátku července 2004 v Palkovicích.

Dorostenecký tým výsledek v další sezoně 2005-06 výsledek z předchozího roku zopakoval, když skončil na 2. místě za prvním Nýdkem. 

Po odchodu trenéra Juraje Wiedermanna z dorostu vedl žáky tandem Tobola a Milan Považan, ale od podzimu 2003 se ujal žáků zkušený hráč Jiří Cahel, který svým svědomitým a koncepčním přístupem vytvořil mužstvo, které během dvou sezon postoupilo poprvé v historii do okresního přeboru (2004-05). Nováček se nemusel vůbec přizpůsobovat hře svých nových soupeřů, ba naopak po podzimu jasně dominoval nad ostatními. No a na jaře 2006 mohla palkovická kopaná slavit další historický úspěch, postup žákovského družstva do krajské soutěže. Širší sestava dvojnásobného vítěze byla následující: Bukovjan M., Obadal P., Kvapil J., Muta Jar., Karpíšek J., Šarközi N., Holzmüller M., Kvapil M., Hlisnikovský O., Lesniak Jakub, Kusý D., Šproch F., Chamrád M., Najdek D., Krhut O. atd.

Výsledky z posledních třech ročníků v mládežnických soutěžích jsou velkým příslibem do dalšího rozvoje fotbalového oddílu v Palkovicích. Na rozdíl od předešlých let se více pracuje z mládeží. Nebylo by vůbec na škodu, kdyby se opakovaly nedávno uplynulé ročníky místního mládežnického fotbalu. Významná změna nastala roku 2003. Do soutěže přípravek bylo poprvé přihlášeno družstvo minižáků, v současné době vedené Janem Farským a Radkem Lepíkem. Tímto dalším důležitým krokem udělaly Palkovice posun v práci s vlastní mládeží. Aby se však dosažené výsledky nevytrácely vlivem časové setrvačnosti, je zapotřebí, aby se členové oddílu a občané Palkovic aktivně spolupodíleli na fungování oddílu, poněvadž právě na dobrovolné bázi může fungovat tak velký oddíl. Fotbal dnes není pouze kolektivním sportem, ale má také i sociální význam a je nezastupitelným součástí v životě Palkovic. Oddíl kopané reprezentuje obec nejen v širokém okolí, prostřednictvím různých mezinárodních turnajů navazuje družby s dalšími středoevropskými obcemi.*